Staňte se svědky dialogu napříč staletími, kde se ozvěny středověkého chorálu a kajícných žalmů potkávají s barvitostí moderního orchestru, aby společně vydaly svědectví o nezničitelnosti lidského ducha. Hudba zde neslouží jako pouhá dekorace, ale stává se rituálem samotným. Jako akt odvahy stanout tváří v tvář temnotě s vědomím, že právě uprostřed ticha, z něhož vyvěrá prosba o milosrdenství, se začíná chvět tichý optimismus naděje.
HENRI TOMASI Fanfares liturgiques pro soprán, sbor a žestě
JAMES MACMILLAN Larghetto pro orchestr
FRANCIS POULENC Stabat Mater pro soprán, sbor a orchestr
Simona Šaturová soprán
Pražský filharmonický sbor
sbormistr Lukáš Kozubík
Filharmonie Brno
dirigent Jaroslav Kyzlink
Koncert se koná bez přestávky.
Dílo marseillského rodáka Henriho Tomasiho (1901–1971) představuje fascinující úkaz – je to hudba hluboce melodická, vyrůstající z přesvědčení, že umění, které nepramení přímo ze srdce, postrádá smysl. Čtyři věty fanfár tvoří symfonicky propracovaný celek, kdy žesťová sazba není pouhou orchestrální barvou, ale autentickým voláním duše, jež i v hrozivých obrazech zmaru hledá duchovní extázi a smíření.
Kde Tomasi používá barvitost a drama, tam Sir James MacMillan (*1959) volí cestu prostoty. Skladatel zde pracuje s rituální obrazností vnitřního ztišení a postupné rezignace na vnější světlo. To se proměňuje v orchestrální sazbě v barvitou texturu, kde klíčovou roli hrají jemné odstíny anglického rohu, harfy a bohaté sekce perkusí.
Závěr večera patří dílu považovanému za jedno z nejtklivějších vyjádření bolesti a naděje v hudbě 20. století. Stabat Mater (1950) se zrodilo z hluboké osobní krize francouzského skladatele Francise Poulenca (1899–1963). Dvanáctivětý cyklus v sobě nese typickou dvojlomnost autorovy hudební řeči. Dokáže být mrazivě dramatický v částech jako, ale zároveň zářivě nadějeplný, a to zejména v pasážích se sopránovým sólem vnáší do partitury nebeský klid a vyjasnění, jež není popřením bolesti, ale jejím transcendentním přijetím.
Cesta lidské duše z temnoty ke světlu. To je téma, které spojuje všechny tři skladby slavnostního zahájení. Tomasiho dramatické procesí, MacMillanova liturgie temnot i Poulencovo pokorné zastavení pod křížem využívají rituál jako pevný bod v čase – jako projev stálosti, jež člověku umožňuje neztratit se v chaosu rozrůzněné společnosti. Sjednocující motiv hlasu působí jako průvodce a ukazuje cestu k radosti, která není laciným optimismem, ale plodem vykoupeným skrze vnitřní zápas.
Poslechněte si skladby zahajovacího koncertu.
