Brno – město hudby, 6. dubna 2018
Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.
Pátrání po ideálním zvuku představuje jeden ze stěžejních úkolů historicky poučené interpretace. Užívání dobových nástrojů, nezvyklé způsoby zdobení, specifická rozestavění zpěváků, práce s přízvuky a dynamikou – tyto a další prvky dokáží do značné míry změnit vyznění mnoha hudebních děl. O co adekvátněji dnes asi znějí například Bachova oratoria, porovnáme-li je s nadšeným, ale hudebně nejspíše příliš romantickým provedením Felixe Mendelssohna-Bartholdyho? A není třeba ani příliš spekulovat a sahat hluboko do historie – pustíme-li si nahrávku renesanční, barokní nebo klasicistní skladby z poloviny 20. století a porovnáme-li ji se soudobým poučeným uchopením staré hudby, rozdíl ve výsledném zvuku bude nepřeslechnutelný. Umělečtí vedoucí i interpreti samotní se totiž naučili nahlížet na hudební díla nejen z hlediska samotné hudební struktury, ale především také obecnějším prismatem doby vzniku díla. Co funguje pro klasicistní, barokní, a dokonce i renesanční skladby, nemusí fungovat u hudby ještě starší. Jestliže renesanční hudba se může spolehnout na nevelké množství pramenů, které by popisovaly, jak nakládat s hudebním materiálem, středověká tvorba se musí spoléhat v lepším případě na zlomek srovnatelné literatury, v tom horším případě na odhady a hypotézy.
Ansámbl Mala Punica představuje jeden z významných souborů zaměřujících se na provádění pozdně středověké hudby. Období tzv. ars subtilior je typické vysokou komplikovaností a manýrismem, právě tato hudba představuje náročný oříšek jak z hlediska interpretace, tak poslechu. Pro koncert v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby si těleso pečlivě vybralo skladby především Mattea de Perugio a Antonia Zacara da Teramo, které navzdory nepochybné komplikovanosti oplývají snadno vstřebatelnou melodikou. Večer svojí strukturou připomínal ordinarium katolické mše – na samém začátku zaznělo Kyrie a přes několikerá Gloria a Creda vše ukončila skladba Benedicamus Domino. Významnou část tvořil také instrumentální doprovod v podobě fidul, varhanního pozitivu nebo například zobcové flétny. Instrumentalisté podali vesměs vyrovnaný a dynamicky pečlivě vystavěný výkon. Nejdůležitějším prvkem však bezesporu byly zpěvní hlasy. A zde se začínají věci nešťastně komplikovat.
Složitá a komplexní hudba pozdního středověku jistě vybízela k exponovaným provedením. Co však prezentovaly zpěvačky souboru Mala Punica, bylo přinejlepším přehnané. Zásadním interpretačním nedostatkem bylo především absurdně neadekvátní a všudypřítomné vibrato, které působilo nejen nevkusně, ale ve spleti samostatných a komplikovaných hlasů také kontraproduktivně. Jak jen si vychutnat složitou polyfonní fakturu, když dvě ze tří zpěvaček kvílí roztřesenými hlasy nachlazených meluzín? Zpěvačky nepochybně vládnou výtečnou technikou zpěvu, nezřídka ji však dávaly zbytečně na odiv, většinou i nepatřičně. Proč nepolevit z vypjatého výrazu alespoň ve chvílích, kdy zpívá celé těleso? Tu a tam sice zpěvačky krotily své vášně a v dlouhých harmoniích dosáhly jednotného projevu, ale těmto chvílím nečekaného klidu předcházela vybičovaná hysterie. Hysterie navíc tolik kontrastní k bohorovnému klidu mužských hlasů. Právě ty naopak představovaly to nejlepší z koncertu. Zpěváci se pyšnili nejen vyrovnaným a intonačně přesným zvládnutím nelehkých melodických linek, ale dokázali také sjednotit celou skupinu a dodat jí charakteristicky medový výraz. Nejrozporuplnějších kontur nabyl večer, když proti sólovému zpěvu sopranistky stanula masa celého sboru – právě zde byla ona nepatřičná podvojnost nejzřetelnější. Mohlo by se chtít dodat, že jisté zvýraznění a zhutnění melodie je v případě sólového přednesu přece žádoucí… To by se však v celém koncertu muselo jednat o originální prvek.
Naopak mezi devizy večera jistě patřila příkladná práce s prostorem – zpěváci různě putovali po chrámu a nabízeli tak posluchačům vždy o něco jiné zvukové možnosti sálu. Je však třeba zmínit, že i nepříliš vhodná a dlouze se táhnoucí akustika mohla mít na některé skladby negativní dopad. Přesto však za vrchol koncertu můžeme považovat skladbu Alleluia: Justus germinabit sicut lilium, ve které se zpěvná melodie pokorně snášela z kůru k uším posluchačů. V tomto případě i zpěvačky krotily jindy vyhrocený a neadekvátní výraz zpěvu. I mnoho dalších prvků zaslouží obdiv a uznání – skutečně výtečná práce s dynamikou, intonačně pevná a jednotná glissanda nebo snaha o pestrou dikci. Přesto si myslím, že výsledný dojem mohl být ještě o něco lepší, kdyby individualita ustoupila homogennosti cíleného zvuku. V takovém případě by se jednalo o skutečně bezchybný koncert hudby pozdního středověku.
