30. 4. 2019

Brány pekla prolomeny! Bachovo Velikonoční oratorium v Brně

„Czech Ensemble Baroque, který  přitahuje čím dál četnější publikum svým neutuchajícím elánem a inspirací, se tento večer předvedl ve vší parádě.“

„Nadšené společné tvoření orchestru a jeho souznění hráčské i vnitřní nás neomylně vtáhlo do roviny prožívání skutečné velikonoční radosti a naděje, o nichž měl být celý večer.“

„Orchestr i sbor svůj jásot vyjádřily s takovou energií, jako by chtěly, aby byly skutečně slyšet až do nebe.“

Brno se může pochlubit přehlídkou, která je svým zaměřením v širokém okolí ojedinělá. Velikonoční festival duchovní hudby letos upřel pozornost k tématu „Ceremonie“. Pojal ji jako hudební slavnost v různých liturgických podobách a přizval k takovému slavení renomované interprety a tělesa nejen z Čech, ale i mezinárodního rázu. Cyklus devíti ceremonií zakončil v neděli 28. 4. v Besedním domě Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka; nemohl tak učinit ničím příhodnějším, než je Velikonoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha.

Podtitul letošního festivalu hlásal: „Je dobré slavit Pána!“ Toto zvolání odkazuje v kontextu Velikonoc především ke stěžejním událostem křesťanského světa, to znamená k umučení a vzkříšení Ježíše Krista, které jsou chápány jako znamení a svědectví o vztahu Boha k člověku. A ať už je naproti tomu vztah člověka k Bohu jakýkoli, každý zajisté někdy cítí potřebu tuto vznešenou bytost chválit a slavit. A jak lépe a výmluvněji ho slavit a chválit než hudbou? Hudbou, kterou člověk tvoří s největší upřímností  srdce a s celým zápalem duše? Johann Sebastian Bach ve Velikonočním oratoriu dokázal vskutku výpravným a zároveň pravdivě hlubokým a pro něj charakteristickým způsobem vykreslit ony velké události následující po Velkém pátku. Jeho hudba promlouvá až k srdci a svou genialitou ve zpracování hudebního i obsahového materiálu navíc vždy přináší jisté oblažení – a to nejen milovníkům staré hudby. V neděli právě toto jeho oratorium se stejným zápalem a upřímností, které jsou k vyznění takového díla potřebné, zpracoval a přednesl Czech Ensemble Baroque.

Pro zahájení večera vybrali „Válkovci“ jedno ze šesti Bachových dochovaných motet „Lobet den Herrn, alle Heiden“ (BWV 230). Zhudebnění prvních dvou veršů žalmu 117 se přímo dokonale hodilo k této neděli, která je tradičně nazývána nedělí „Božího milosrdenství.“ Jeho text zní: „Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.“ Interpreti nás právě touto skladbou chtěli naladit do slavnostní atmosféry Velikonoc, které svým poselstvím přínášejí naději a radost. Radost vyjádřená v motetu však nebyla dosud vítězoslavná a dravá. Hudební zpracování skladby a její provedení souborem Czech Ensemble Baroque přinášelo radost něžnou a plnou vděčnosti. Krásně čistým a srozumitelným přednesem tak připravili půdu hlavnímu bodu večera.

Velikonoční oratorium zaznělo poprvé na Velikonoční neděli 1. dubna 1725 v Lipsku jako kantáta a do finální podoby celistvého oratoria ho Bach přepracoval až ve třicátých letech. Libreto Christiana Friedricha Henriciho zvaného Picander ztvárňuje výjev čtyř evangelijních postav u prázdného hrobu po Kristově zmrtvýchvstání. Sopranistka Pavla Radostová představovala postavu Marie Jakubovy, altistka Monika Jägerová zpívala Marii Magdalenu, postavu Šimona Petra ztvárnil tenorista Jakub Kubín a  evangelista Jan zpíval hlasem basisty Jiřího Miroslava Procházky. Dílo samotné je díky Bachovu skladatelskému umění, dokonale ztvárňujícímu jednotlivé emoce postav a jejich otázky, obavy, stesky, naděje a tužby u prázdného hrobu, neskutečně výpravné. Vtahuje do děje tak, že si všechny situace  dokážeme představit přímo před sebou. Když je potom ještě nad to provedeno v poučené interpretaci špičkovými interprety, kterými se Czech Ensemble Baroque pyšní, pak se před námi otevírá opravdový příběh, skutečný, lidský a stále přítomný. A soubor, který stále přitahuje čím dál četnější publikum svým neutuchajícím elánem a inspirací a který přináší stále nové nápadité a kvalitní podněty ke zpracování, se tento večer předvedl ve vší parádě.

Oratorium otevírají dvě čistě instrumentální části. Sinfonia pod taktovkou Romana Válka rozezněla a rozpohybovala celý prostor sálu Besedního domu proudem čisté a jásavé radosti, naplno tryskají ze hry orchestru. Nadšené společné tvoření orchestru a jeho souznění hráčské i vnitřní nás neomylně vtáhlo do roviny prožívání skutečné velikonoční radosti a naděje, o nichž měl být celý večer. Následující Adagio bylo svým hudebním obsahem opět spíše připomínkou bolestných a útrpných velkopátečních událostí. Velmi obtížný sólový hobojový part, bravurně a čistě přednesený Marek Niewiedzialem, vnášel svou tklivostí do prostoru opět jakousi upomínku na vážnost dění, předcházejícího onu vítěznou radost. Byl to však zármutek a stesk smíšený s nadějí, neboť záhy plynule přešel až do úplného veselí v duetu tenoru a basu se sborem „Kommt, eilet und laufet.“ „Pojďte, pospěšte a poběžte, smíchem a žertem naplňte své srdce,“ zpívali z plných plic sólisté Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka i sboristé, aby nás zbavili všech obav, otázek a stesku nad smrtí Ukřižovaného. Se vší rozhodnou jistotou opravdové radosti svým zpěvem dosvědčovali: „Vždyť náš Spasitel je vzkříšen z mrtvých.“

Recitativ všech čtyř sólistů „O kälter Manner Sinn!“,  který vyjadřoval určitý postesk a uzardění svědků prázdného hrobu nad jejich vlastní lhostejností či váhavostí, byl uvedením k sopránové árii „Seele, deine Spezereien,“ ještě více do nitra zaměřené. Pavla Radostová svým průzračně čistým zpěvem, vyjadřujícím celou škálu barevných i emočních nuancí, dokázala posluchače během této poměrně dlouhé hudební plochy doslova chytnout za srdce. Její zpěv byl upřímný, hladivý a plný touhy i naděje a v sále vytvořil skutečně hlubokou a soustředěnou atmosféru. Hlas se prolínal s čistě, citlivě a vyrovnaně znějícím zvukem flétny v přednesení Lucie Duškové. Posluchači byli nyní na míle vzdáleni okázalému jásotu, který je vždy zjevný navenek, ale nemusí být zcela upřímně prožit v nitru, zato však se jim dech tajil v očekávání přislíbené a již se naplňující radosti vykoupení. Tenorová árie „Sanfte soll mein Todeskummer,“ která navazovala svým klidem i obsahem na tu sopránovou, přinášela publiku konejšivou a sladkou útěchu. Ta byla vyjádřena hudebně na jedné straně vroucím zpěvem apoštola Petra, plným vděčnosti, kterou svým příjemným čistým hlasem přesvědčivě ze srdce vyzpíval Jakub Kubín, a na druhé straně nádherně lehkým doprovodem zobcových fléten v rukách Michaely Koudelkové a Lucie Duškové, vznášejícím se s čistotou a klidem nad árií.

Tyto dvě upřímně dojímající hudební plochy vytvářely mezi přítomnými skutečně krásné silné momenty, vyvolávající až mrazení v zádech, a po jejich doznění se museli okouzlení posluchači krotit, aby nenarušili atmosféru vděčným potleskem a vyslechli dílo bez přerušení až do konce. Následoval toužebný zpěv dvou Marií v recitativu „Indessen seufzen wir“, vyjadřujícím velkou a nezadržitelnou touhu obou žen spatřit již živého Spasitele. Po jejich zpěvu, ve kterém zněla také jistá dávka rozhodnosti a odhodlání, přednesla Monika Jägerová s ještě větší rozhodností a naléhavostí árii Marie Magdaleny „Saget, saget mir geschwinde.“ Svým znělým a krásným barevným hlasem oděla touhu, prosbu i nadšení, vše vyjádřené ve slovech: „Řekněte, kde najdu Ježíše, kterého má duše miluje. Přijď, obejmi mě, mé srdce je bez tebe opuštěné a truchlí.“ Potom ovšem opět dostal slovo muž – Jan ve ztvárnění Jiřího Miroslava Procházky všechny zvučným, mužným a rozhodným zpěvem recitativu „Wir sind erfreut“  nekompromisně vyzval, ať již necháme stesků, zapomeneme na bolest a zpíváme nadále již jen písně radosti. A radost, skutečná, nádherná, světlá a zářivá, se naplno projevila v závěrečném sboru „Preis und Dank,“ ve které celé oratorium slavnostně vyvrcholilo. „Jásejte, ať je to slyšet až v nebi, lev z Judska vítězně přichází!“ znělo naplno sálem. Orchestr i sbor svůj jásot vyjádřili s takovou energií, jako by chtěli, aby byli skutečně slyšet až do nebe. A takový závěr nemohl nechat jediné srdce v sále bez prožitku radosti.

„Brány pekla jsou prolomeny!“ byl podtitul závěrečného večera Velikonočního festivalu duchovní hudby v Brně a mohl to být zároveň pocit každého posluchače, který přišel na koncert se srdcem otevřeným oslavit hudbou ústřední týden velikonočních svátků. Tento večer byl mimořádný nejen velikostí a hloubkou díla Johanna Sebastiana Bacha a jeho velmi kvalitním provedením Czech Ensembl Baroque se  sólisty. V úvodním pozdravu brněnského římskokatolického biskupa Vojtěcha Cikrleho, který mezi jinými také převzal záštitu nad festivalem, zaznělo pozvání k naději a radosti, nemálo podobné radosti sportovců na stupních vítězů, a v proslovu ředitelky brněnské filharmonie Marie Kučerové byl tento koncert věnován křesťanským obětem posledních teroristických útoků na Srí Lance. Na atmosféře celého večera bylo znát, jak právě tyto dvě myšlenky propojují vnitřně všechny na pódiu i v sále, a vytvořily tak z tohoto koncertu mimořádný hudební zážitek, plný krásy a naděje.