V pořadí čtvrtý koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby s podtitulem Jako beránek připadl na Škaredou středu. V barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie zaznělo v podání ansámblu Motus Harmonicus šest drobných kantát o kalvárii a smrti Krista, jež byly proložené třemi instrumentálními sonátami nepříliš známého českého skladatele, který se pohyboval na pomezí raného a vrcholného baroka, Samuela Capricornia (1628–1665).
Ačkoliv nerad píši kritiky v ich formě a tomuto nešvaru se snažím co největším obloukem vyhýbat, dnes musím toto pravidlo porušit. Včerejší koncert se dá totiž hodnotit dvěma diametrálně odlišnými způsoby. K evaluaci mohu přistoupit jako hudební kritik a praktik, kdy zkrátka napíši, co se Motu Harmonicu podařilo a co se naopak nepovedlo. Mohu zmínit nedostatky, o kterých nepochybně všichni členové souboru vědí; nejisté intonování pěvkyň Dory Rubart-Pavlíkové a Isabelly Shaw v průběhu všech šesti kantát, méně zvučný hlas první zmíněné sólistky, který v dialozích s hlasem Shaw působil poněkud nevyváženě a mnohdy zastřeně, dále neustále se intonačně povolující druhé housle, které se v některých akordických bězích zvukově ztrácely pod předivem houslí prvních, a v Sonatě seconda à 4 poněkud váznoucí přesnou souhru obou houslistů či nejistý rytmický doprovod v první instrumentální sonátě, kdy se chvílemi zdálo, jako by chyběla těžká doba.
Pak samozřejmě musím vyzdvihnout i klady včerejšího koncertu; plný a barevný zvuk celého souboru, dále křehký, ale precizní a konkrétní doprovod loutny, viol da gamba a varhan pod zpěvem nebo velkou a bohatou výrazovost ansámblu či textové pochopení nejen od vokální složky tělesa, nýbrž zejména od instrumentalistů, kteří jakoukoliv literárně vypjatou pasáž, kupříkladu „Zabil jsi ho jako beránka, kdy srdce a žíly krvácely“, hráli velmi zaníceně a dojemně, nebo moment, kdy se Jakub Michl pod textem „A když bouře protivenství cloumá mojí loďkou sem a tam“ velmi vášnivě položil do vlčích kvint v doprovodu.
Do hodnocení se však mohu také pustit jako vnímavý pozorovatel, který nečíhal pouze na chyby interpretů, ale viděl včerejší koncert v kontextu, jako celek všech možných vjemů. Jak mám totiž, coby kritik, vystihnout atmosféru a krásu hudby, když musím co nejpozorněji sledovat interpretační nedostatky, aby čtenáři měli o čem číst? Všechny chyby rázem zmizely, když jsem zvedl oči od svého kritického zápisníku a pohlédl na pompézní prostory barokního kostela, na nádherné stropní malby, na okázalý oltář, na mohutné sloupy a vznešené stěny.
Teprve ve chvíli, kdy jsem se oprostil od pátrání po kazech, upřeného zírání na interprety a hudbu uchopil v souvislosti s prostorem a krásou jejího nekonečna, jen otupěle jsem zíral a naslouchal objektům, jež byly vybudované či zkomponované Ad maiorem Dei gloriam, tedy k větší slávě Boží, a připadal jsem si bezmezně malý a věřil v něco víc než v člověka, v lidstvo. Kdo byl vnímavý, mohl zažít nekonečno, kdo ale hledal chyby na snažení druhých, nikdy neměl a ani nebude mít to privilegium vidět celek a pochopit, že písmena, slova a věty v tomto případě pouze třídí pojmy a dokáží výlučně jen přirovnat, nikdy však popsat a plně obejmout nekonečnost hudby, jež je stejně nekonečná jako entita, ať už jakákoliv, kterou nám nikdy nebude dáno pochopit. Capricorniova hudba byla na včerejším koncertu živá, tak jako všichni posluchači v kostele, na rozdíl od svého více jak tři sta padesát let mrtvého autora. A živá bude i v momentě, kdy všichni diváci, kteří včera na vystoupení přišli, budou jen prachem v zemi, včetně jejích interpretů, které tato hudba také přežije.
