Přestože patří mezi nejvýznamnější barokní autory a přezdívá se mu český Bach, jeho hudbu lidé začali objevovat teprve v minulých letech. Řeč je o Janu Dismasi Zelenkovi, jehož oratorium Il serpente del bronzo zahájí letošní ročník festivalu.
Co je tedy o Zelenkově životě známo? Původně Jan Lukáš Zelenka (užití jména Dismas se poprvé objevuje až v synopsi ke školské hře Via Laureata, do níž Zelenka roku 1704 zkomponoval hudební intermedia) přišel na svět do rodiny louňovického varhaníka a kantora Jiříka Zelenky, který mu nejspíše zprostředkoval základy hudebního vzdělání. Janův talent dále rozvíjeli jezuité v pražském Klementinu, mecenášem byl pro něj významný pražský aristokrat Johann Hubert Hartig. Mezi lety 1710–1711 Zelenka nastoupil na místo violonisty v kapele saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Služba v tomto slavném orchestru přinášela mladému hudebníkovi inspiraci a nové zkušenosti. Přesto žádal kurfiřta o povolení vycestovat do Vídně a Itálie, aby se tam dále školil ve svém umění. Svolení k cestám nakonec získal, nicméně doložen je pouze Zelenkův dočasný pobyt v metropoli habsburské monarchie. Ve Vídni studoval u císařského dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe (1660–1741), u nějž se zdokonalil v kontrapunktu. V podunajské metropoli, v Drážďanech a snad i přímo v Itálii vstřebával rovněž aktuální neapolský operní styl s jeho galantními prvky. Syntézou Zelenkova jezuitského hudebního školení s důrazem na rétoriku, vrcholného kontrapunktu i moderních italských vlivů pak vznikla skladatelova osobitá a neopakovatelná hudební řeč dodnes uchvacující posluchače po celém světě.
Roku 1719, po návratu do Drážďan, zasvětil zbytek života působení v tamní kapele, jednom z největších orchestrů své doby, jehož instrumentalisté byli povětšinou slavní virtuosové. Zelenka zde hrál na violon (předchůdce dnešního kontrabasu), komponoval a řídil hudbu k liturgickým obřadům, a také leckdy zastupoval kapelníka Johanna Davida Heinichena (1683–1729). Po smrti Augusta II. se hudební dění v Drážďanech ubíralo novým směrem. Na místo kapelníka byla povolána zářící hvězda neapolské opery Johann Adolf Hasse (1699–1783) a Zelenka získal titul Kirchen-kompositeur. V době Hasseho cest mimo Drážďany jej však v kapelnické funkci zastupoval. Jeho skladby, primárně velkolepá chrámová díla, byly vysoce ceněny v dobových relacích i soukromé korespondenci. Zelenkův věhlas dokládá i oslavná báseň na členy drážďanské kapely objevená roku 2008.
Zelenka měl pochopitelně ambice prosadit se i na operním poli. Svědčí o tom soubor osmi italských árií z roku 1733, holdovací serenata Il Diamante a koneckonců také hudba ke školské hře Sub olea pacis et palma virtutis určené k pražským oslavám korunovace Karla VI. českým králem. Důkazem Zelenkových kompozičních dovedností na poli dramatické tvorby jsou však zejména jeho oratoria, resp. sepolkra. Zatímco pašijově laděná Gesù al Calvario (1735) a I penitenti al sepolcro del redentore (1736) jsou spíše meditativními díly oplakávajícími Kristova muka, představuje Il serpente del bronzo skutečnou „duchovní operu“. Je zároveň prvním dílem, na němž Zelenka spolupracoval s libretistou Stefanem Benedettem Pallavicinim. Zkušenosti tohoto padovského básníka s tvorbou operních textů byly více než bohaté. Stefanův otec, skladatel Carlo Pallavicini (1630–1688), působil od roku 1667 jako drážďanský vicekapelník, později kapelník. Vedle řady duchovních skladeb komponoval také opery, určené povětšinou pro italské scény. Stefano tedy patrně od útlého mládí dobře věděl, jakou podobu má mít vhodný divadelní text určený ke zhudebnění. Je ostatně zajímavé, že jediná opera Carla Pallaviciniho určená pro drážďanský dvůr, Antiope (1689), vznikla právě na libreto jeho syna Stefana.
