Šestihlasý ricercar z Hudební obětiny (1747), cyklu kontrapunktických vět zkomponovaných na „královské téma“, které Johannu Sebastianu Bachovi (1685–1750) zadal pruský král a flétnista Bedřich Veliký, bývá považován za vůbec nejdokonalejší skladatelův příspěvek do žánru fugy, vrcholné formy barokní instrumentální polyfonie.
Mimo triové sonáty Bach v díle nepředepsal nástrojové obsazení. Odkrýt motivické souvislosti finálního ricercaru se pokusil v polovině třicátých let 20. století Anton Webern instrumentací rozdělující tóny melodie mezi větší počet nástrojů. Neotřelým, originálním způsobem štěpí materiál do drobných, někdy jen jednotónových motivků tak, že opakovaně exponované téma sólově krouží orchestrem, než nakonec zazní v souhře. Netematický materiál je svěřen většinou smyčcům. Orchestrální interpunkce – dusítka, pizzicato, nástupy tématu akcentované harfou – činí z úpravy barvité dílo, jehož strukturu si může posluchač naplno vychutnat jako napínavý hudební děj.
Bachova skladba v úpravě Antona Weberna zazní v podání komorní filharmonie L’Armonia Terrena v úterý 4. dubna v kostele sv. Janů.
Fotografie: Bachův rukopis Šestihlasého ricercaru z roku 1747.
