Hudební rozhledy, červen 2019
Velikonoční festivaly v Evropě, které jsou programově koncepční a mají ucelenou dramaturgii, se konají jen v Krakově a ve Vídni, kde mají proslulý Osterklang. A také v Brně, jako jediný v České republice. Myšlenka byla uvedena v život před 28 lety a koncerty se konaly především v katedrále na Petrově. Od té doby prošel festival mnoha peripetiemi jak organizačními – dnes je již několik let provozovatelem festivalu Filharmonie Brno – tak dramaturgickými i prostorovými.
Letos se festival konal od 14. do 28. 4. s názvem Ceremonie / Je dobré slavit pána a byl jako vždy rozdělen do dvou hlavních částí. Na období před ukřižováním a na období po zmrtvýchvstání, kdy se atmosféra uvolňuje a slaví se nové narození Krista, nebo, chcete-li, znovu návrat jara. Mezi těmito obdobími se postupně začaly prosazovat Tenebrae, tedy tři temné hodinky, pohroužení do půstu a zpovědi. Tady nejsou namístě velké koncerty, ale niterné rozjímání. Přesto i letos na Velký pátek se dostalo na koncert a ne zrovna ledajaký.
Zahájení v neděli 14. 4. v katedrále sv. Petra a Pavla se neslo ve stylu gregoriánského chorálu. Dokonale propracované vycizelované postupy, sjednocené a barevně ladící hlasy, duchovní náboj. Sedm mužských hlasů je zabarveno podobně, tenorové hlasy zpívají spolu s vyššími barytony a k nim jen jeden baryton temnější pro roli Ježíše. Hlasy jsou znělé, rovné, zpěváci s nimi pracují instrumentálně, jejich dikce je přesná a srozumitelná. Zpěv a cappella ovládají pěvci Scholy Gregoriany Pragensis profesionálně a jejich projev je pevný a čistý. David Eben vede pěvce pevnými ozdobnými gesty, kterými ilustruje jednotlivá úskalí skladeb.
Ve druhé polovině koncertu zazněla světová premiéra skladby současného estonského skladatele Toiva Tuleva, u něhož dramaturgie festivalu skladbu objednala. Zadáním byla „skladba vokálně-orchestrální, duchovního charakteru“. Výsledkem byla kompozice s názvem „Tak sestoupí“ (So Shall He Descent) na texty básně Chalíla Džibrána, kombinované s verši z Nového zákona. Skladatel tvořil skladbu na míru orchestru i chrámu, velké klenuté plochy jsou rozbíjeny výkřiky jednotlivých nástrojů, emotivními a chaotickými. Vznikla podivuhodná směs imaginativní hudby, zvukomalebné a emočně působící a nesoucí pomalou gradaci dynamické šíře. Neobvyklé kombinace meditativních instrumentálních prvků se potkávaly s melodickými částmi. Orchestrální obsazení brněnské filharmonie bylo rozděleno na menší úseky, zahajovala sóla flétny a violy. Pěveckou složku zastal sbor Ars Brunensis, spolehlivě sezpívaný pod vedením sbormistra Dana Kalouska, s jemnými a jasnými soprány. Doplňujícím prvkem bylo dívčí trio po straně oltáře, „malý sbor“, který kontroval velkému sboru a doplňoval ho vysokými tóny v náročných postupech a výškách. Pavla Radostová, Jana Vondrů a Aneta Bendová Podracká vytvořily obdivuhodné uskupení s dobře vyladěnými soprány. Samostatnou složkou byli sólisté, česká pěvkyně se zahraničními zkušenostmi Ivana Rusko s plným, objemným a kulatým sopránem, pěvkyně z Curychu Bettina Schneebeli s poněkud zastřeným mezzosopránem, Jaroslav Březina s nosným, pevným, přesto vylehčeným tenorem a Jiří Hájek s hutně znějícím barytonem. Skladatel napsal všechny party v krkolomných výškách a neobvyklých postupech, zejména pro tenor téměř nezpívatelných, přesto si všichni sólisté s úkolem poradili velmi dobře. Dílo by se dalo charakterizovat jako „gregoriánský chorál v impresionistickém hávu, s postexpresionistickými prvky“. Autor byl své premiéře přítomen a byl zahrnut velkými ovacemi a chválou. Podílela se na tom především interpretace šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese, který dovedl orchestr i pěvce k vynikajícím výkonům.
Další den, 15. 4., se konaly v kostele sv. Josefa Byzantské pašije, které přinesly pravoslavný ortodoxní repertoár. Soubor Philokallia Ensemble pod vedením kyperského dirigenta Marose Christoua, narozeného v Nikósii, ale vystudovaného a žijícího v Praze, přinesl neznámý pohled na mystické vnímání ukřižování a vzkříšení. Ukázky zpěvů z liturgie velkopostní bohoslužby, hudební forma byzantské ars nova s názvem kratema, která pracuje s monotónní hudební linkou jen na zvukomalebných slabikách, to vše přineslo tajemno a mystiku. Na provedení se podílely mužské hlasy spolu s jedinou sólistkou jménem Aikaterini Asfoura, která pracovala s jemným, instrumentálním vedením hlasu, jenž ozvláštňovala typicky řeckými vzlyky.
Kostel sv. Josefa je útulný komorní prostor s krátkou lodí, kde se zvuk nese v ideálním dozvuku a zdůrazňuje tak intimitu výpovědi. Kostel provozuje řeckokatolická církev, což dodalo koncertu na opravdovosti. Další koncert 16. 4., který se zde konal, byl věnován soudobému, duchovně založenému brněnskému skladateli Františku Gregorovi Emmertovi. Ecce homo, symfonie pro sólové housle (Jan 19,5-6) není nic jiného než modlitba. V podání houslisty Milana Paľy, pro kterého byla skladba psána, šlo především o zprostředkování duchovního poselství a spojení s transcendentnem. Ve třech částech, podaných bez přestávky, se snoubila romantika se spiritualitou, podaná mistrovským způsobem s niterním prožitkem.
Na Velký pátek 19. 4. se konal třetí koncert z cyklu tenebrae, které završovalo svatý týden. V minulých letech šlo spíš o rozjímání v poloprázdném kostele, tentokrát se ale koncert stal manifestací duchovního prožitku. Závěrem smutečního období byl Koncert pro sbor a cappella Alfreda Schnittkeho s názvem Světlo beze stínu, pramen pokoje v kostele Nanebevzetí Panny Marie u jezuitů, jehož kůr prožíval zatěžkávací zkoušku: tísnilo se na něm téměř sto členů několika sborů. Smíšený pěvecký sbor VUT Vox Iuvenalis, smíšený sbor Kantiléna, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a mužský pěvecký sbor při Ústavu hudební vědy FF MU s názvem Láska opravdivá. Skutečnost, že se zpívalo z kůru, a že tedy byla využita přirozená akustika kostela, zaručilo kvalitní výsledek, stejně jako úsilí sbormistrů Jana Ocetka a Jana Špačka, kteří dali dohromady obdivuhodný večer. Na text z knihy nářků Řehoře z Nareku, který je v ruštině a je velmi sofistikovaný, niterný a prodchnutý zbožností, byl sice překlad otištěn v programu, ale nápad, aby byl před každou částí, která měla zaznít, recitován, byl spásný. V podání herce Lukáše Riegera zněl text velmi sugestivně a mnozí se domnívali, že šlo o projev duchovního. Velkopáteční večer se tak stal přirozeným vrcholem první části velikonočního času, který se halil do smutku z ukřižování Ježíše.
Období po vzkříšení ovládla atmosféra Španělska 16. století. Koncert 23. 4. se odehrával v gotickém prostoru kostela sv. Jakuba a zdál se být ideální i po stránce historické. Koncert, to je ale především hudba a její akustické vyznění určuje kvalitu interpretace i percepce. Tento chrám má vysokou klenbu a jeho dlouhá loď způsobuje dlouhý dozvuk. Také posazení souboru před oltář narušilo vyváženost akustických parametrů. Koncert pro jeho dramaturgickou výjimečnost a atraktivnost snímala Česká televize Brno a dávala si na záběrech záležet. Soubor La Grande Chapelle se hlásí k odkazu kapely, která sloužila španělským Habsburkům až do 17. století. Uměleckým vedoucím je Albert Recansens, který je také neúnavným restaurátorem a popularizátorem španělského hudebního dědictví.
Závěrečný koncert festivalu se odehrál 28. 4. v Besedním domě. Barokní soubor Czech Ensemble Baroque si za léta svého působení vydobyl renomé spolehlivého a kvalitního profesionálního souboru, s poučenou interpretací na originální barokní nástroje a se zajímavým repertoárem. Tentokrát název koncertu. „Brány pekla prolomeny“ poněkud zarazil. Ale na závěr znělo jasné: „Peklo a ďábel jsou přemoženi, jejich brány zničeny…“ Ostern- Oratorium D dur (Velikonoční oratorium), BWV 249 pro sóla a smíšený sbor a orchestr Johanna Sebastiana Bacha mělo jednoznačné poselství. Původní gratulační kantátu autor několikrát přepracoval a konečným výsledkem je tvar ze 30. let 18. stol. ve stylu italského oratoria. Sbor i při malém obsazení 16 pěvců zněl plně a vyrovnaně, jen snad malá výhrada k občasné ostrosti sopránů a malé sonornosti basů. Výsledek díky pečlivé přípravě sbormistryně Terezy Válkové působil velmi dobře. Úvodní skladbou bylo Lobet den Herrn, alle Heiden (Chvalte Hospodina), moteto BWV 230 pro smíšený sbor a basso continuo – krátké, zato niterné zamyšlení, vyjádřené šestnáctičlenným tělesem, doprovázený pozitivem, violoncellem a kontrabasem. O výsledný tvar a vyznění koncertu se zasloužil především dirigent Roman Válek, jehož neúnavná zaťatost a profesionální mistrovství jsou základem příkladné a ve výsledku precizní práce. Bylo to důstojné ukončení celého festivalu, který se těšil po celou dobu maximálnímu návštěvnickému zájmu a přinesl spoustu kvalitní staré hudby i novinek na skvělé interpretační úrovni.
Festival měl vysokou interpretační úroveň a současně zajímavou a objevnou dramaturgii, která dokázala přilákat mnoho zájemců, a to i z řad mladých lidí. Všechny kostely i Besední dům byly plně obsazeny a i když byly na Velký pátek ještě rychle přidávány židle, kostel byl plný stojících posluchačů. Jistě to nebyla jen záležitost brněnská, ale začíná vzrůstat i zájem publika ze zahraničí. Brno má svá lákadla, která přitahují publikum z nejbližšího i širšího okolí, což není možné přehlédnout. Celkem tedy šest koncertů, troje temné hodinky a jedna světová premiéra zajistily festivalu návštěvnický rekord, neboť opět přibylo posluchačů, kteří ve svatém i velikonočním týdnu neodolali neobvyklým hudebním lahůdkám na neobvyklých místech v brněnských chrámech. Podle statistik pořadatele navštívilo letošní ročník 2238 posluchačů, což je nejvíce za dobu, kdy festival pořádá Filharmonie Brno. Průměrná návštěvnost koncertů se dostala na 92,67 %, pět koncertů zaznamenával Český rozhlas a jeden koncert Česká televize.
http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&cislo_id=215&id_clanku=4662
