Velikonoční festival je už dlouhá léta prostorem rezonance: skladby (znovu)ožívají v posvátných prostorách a v posvátném čase, jim určených. Posluchačům tak festival kromě samotného hudebního zážitku dával možnost se v oněch dvou týdnech i jednotlivých chrámech zastavit k rozjímání nad utrpením i radostnou zvěstí. V této době se znovu idea festivalu stává spíše spícím semínkem, symbolem naděje.
Na rok 2021 původně připadal jubilejní třicátý ročník festivalu. Protože však pro nakonec neuskutečněné ročníky 2020 a 2021 vznikla řada unikátních projektů a premiér, velikonoční festival v roce 2022 symbolicky představuje splynutí těchto programů, které se neuskutečnily kvůli pandemii. Původní emblémy těla – umučeného i oslaveného – se tak staly ještě aktuálnějšími.
Zahajovací koncert, tradičně konaný na Květnou neděli, nese tentokráte podtitul Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučného). Důvodem není jen česká premiéra klasicistní postní kompozice Antona Zimmermanna, ale také niterný charakter ostatních skladeb a procítěná, zapálená interpretace souboru Musica figuralis. Ponor proti proudu času pak dokoná unikátní uvedení všech dvaceti sedmi responsorií (vydáno 1611) Carla Gesualda da Venosa v podání tří různých souborů v rámci tří festivalových temných hodinek.
V linii soudobé duchovní hudby zazní v české premiéře Meditace pro sólový klarinet islandského skladatele Atli Heimira Sveinssona, nové nastudování festivalové objednávky estonského skladatele Toivo Tuleva v kombinaci s díly Antona Brucknera a konečně premiéra komorní celovečerní skladby Adorace Nejsvětější Svátosti Pavla Zemka Nováka.
Přísliby nových horizontů však s sebou nemusí nést nutně jen díla soudobá. Soubor Czech Ensemble Baroque totiž pro závěrečný koncert festivalu připravil unikátní provedení slavnostních žalmů Antonia Vivaldiho pro dva orchestry a dva sbory s Andreasem Schollem jako sólistou. Letošní festival tak procítěně započne, procítěně i skončí.
Vladimír Maňas, dramaturg
