Brno – Město hudby, 28. března 2018
S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.
V souladu s usebraností Svatého týdne volil Wolfgang Rihm ke zhudebnění liturgické texty svatého Tridua, jimž vryl bezmezně hluboký, až svíravý charakter a mocný spád. Forma jeho Vigilie zakládá na střídání instrumentálních sonát a zpívaných motet. Sonáty přitom nesou v předivu kompozice charakter přemostění mezi předkládanými texty, prostor pro jejich rezonanci a kontemplaci. Rihm pak v jejich zhudebnění dosahuje skutečně trýznivé výpovědi. Jeho hudba mrazí a zneklidňuje, údery perkusí často až děsí a otřásají i pevnými zdmi chrámu. Užívání zmenšených akordů vysvětluje nesmírnou úzkost, které je dosahováno citlivými tóny, jež přitom nikdy nedojdou útěšné harmonie. Charakterem instrumentace i zpěvního afektu jde dílo striktně po zhudebňovaných textech, jež tvoří fragmenty textů pašijových. V instrumentálním introitu k Velum templi scissum est například melodie ilustrují v půli roztrženou chrámovou oponu burácivými dechy i perkusemi.
Dirigent Christian Eggen vyřešil postavení orchestru s varhanami proti sobě tak, že většina interpretů zůstala před oltářem. Část se jich však usadila na kůru, takže se faktura skladby v nejvypjatějších pasážích protínala pod stropním obloukem chrámu. Instrumentální a vokální soubor se společně potkávali vlastně až v závěrečném Miserere. A přestože hlasitost nástrojů byla mnohdy velmi hraniční, nikdy nepřehlušila zpěváky tak, aby jejich part ztrácel na významu. Zpěvní linky představovaly po celou dobu exhibicí extrémně náročné konstituce zejména v intonaci. Ansámbl Singer Pur je však přednášel v absolutní čistotě i jistotě. Zpěváci se přitom nebáli využít syrovosti svých hlasů, což bylo dáno z části i exponovanou předurčeností zejména tenorových partů. Dokonalý projev každého z nich zacházel až k hrubosti a to bez zbytečné čelistní kultivace tónu a cizelování společného témbru. Tak působivé sdělení by vylepšila snad už jen o něco preciznější artikulace, jíž se zvlášť v širších plochách s menším množstvím slabik nedostávalo. Stejně tak rytmicky nesnadné byly i party nástrojů v obsazení nízkých smyčců a dechů. Dirigent Christian Eggen však držel soubor v neobyčejné jistotě, nejvyšším nasazení i suverenitě a s ohledem k výpovědi prosté jakékoliv okázalosti.
Rihmova Vigilie není ničím, co bychom označili „hezkou hudbou“. A být by vlastně ani neměla. Určitá nepříjemnost, nervozita, až niterná závrať je k hutnému slovu a kontextu Svatého týdne vlastně žádoucí. Včera toto dílo oba soubory přednesly ve vynikajícím a ničím nerušeném pojetí.
